Rubrika: Kočičí vyprávění

Když pohladíte kočku (myšleno čtyřnohou ;-), tak začne spokojeně příst. Ale proč? No protože, hmm, protože to kočky prostě tak dělají odjakživa a dávají tak najevo svou dobrou náladu. Kdo by nad takovou obyčejnou záležitostí dumal, co? Pokračovat ve čtení “Hlaďte kočky, prodloužíte jim (i sobě) život”

Přemýšlím, zda nezřídit na plotě našeho azylku kočičí baby box. Ne kvůli lidem, ale kvůli těm nešťastným kočičkám.
V poslední době nacházíme totiž na zahradě, na plotě i na sloupku naší branky opuštěná jedno – dvou měsíční koťata v různých taškách, přepravkách či krabicích. Pokračovat ve čtení “Úvaha o lidské nezodpovědnosti a zbabělosti, ale také o pomoci a lásce”

Sedím za stolem, popíjím kávu a soustředěně společně s naší Kočičí královnou řeším redakční záležitosti časopisu. Z práce mně vyruší rána, tedy rána, spíš žuchnutí. Zvednu hlavu a strnu. Na zemi leží kočka, dospělá, mohutná, dobře živená kočka. Pokračovat ve čtení “Micka Tanečnice”

Brrr… Byla zima, že by psa nevyhnali, ale mě kočku vyhnali. Už několik týdnů jsem se potulovala po městečku, nejraději kolem místního krámku, kde mi dali vždycky něco k snědku. Taky tam povídali, že bude nejen tuhá zima, ale že napadají i kupy sněhu. Pokračovat ve čtení “O Sněhurce a jednom Dobrém Srdci”

… Tak to si musím trochu zavzpomínat.
Myslím, že to všechno začalo zhruba před osmadvaceti lety, kdy náš velký dům začaly trápit myši a manžel a já jsme se rozhodli pořídit si první kočku, aby nám s nimi pomohla. Už si ani nevzpomínám, jak jsme ji říkali. Za čas se přitoulala další kočka, na jejíž jméno se pamatuji velmi dobře, říkali jsme jí Kočka Hyenovitá, protože tak vypadala. Pokračovat ve čtení “Jak jsem potkala kočky”

Potkala jsem na ulici kočku. Podívala se na mne smutně a zároveň s nadějí.
Nebudete mi to věřit, ale ona na mne promluvila:
„Jsem zoufalá.
Nevíš, kde jsou mé děti?
Ještě před pár dny tu byly.
Taková malá chlupatá teplá klubíčka. Pokračovat ve čtení “Kočičí trápení”

Přicházím k brance, otevřu ji a o nohy se mi otře chlupatá bytůstka.
„Ahoj Očko“, pozdravím.
Pátravě si mne prohlíží svým jedním očičkem, druhé mu jako kotěti vypíchli. Nikdy nemluví o tom, kdo to byl. Zda děti ve své kruté hře, nebo někdo dospělý, kdo vlastně nikdy nedospěl a své kruté hry hraje dál.
„Copak tu zase chceš?“ mňoukne na mně. Pokračovat ve čtení “Týden v kočičím domě na nábřeží”