O Sněhurce a jednom Dobrém Srdci

Brrr… Byla zima, že by psa nevyhnali, ale mě kočku vyhnali. Už několik týdnů jsem se potulovala po městečku, nejraději kolem místního krámku, kde mi dali vždycky něco k snědku. Taky tam povídali, že bude nejen tuhá zima, ale že napadají i kupy sněhu.
No tě pic!
To tedy nevím, jak to zvládnu, myslela jsem si ten den, kdy se to stalo, kdy jsem ho potkala.
Asi to zabalím, říkala jsem si. Co taky jinýho, tohle není k žití. Mráz mi už teď zalézá za drápky, mám hlad, že bych křoupala i mrkev a tu já vůbec nerada. Nemám kde bydlet, kde spát, ouška mám plná svrabu, srst vypelichanou, přišla jsem už i o několik zubů, a to jsem ještě mladá kočka. A co je vůbec nejhorší, nikdo mě nechce, nikdo mě nemá rád. Nechci tu už být, tenhle svět vůbec není pro kočky. Určitě ne pro kočky jako jsem já. Prostě to zabalím a bude! Byla jsem rozhodnutá, že už nebudu bojovat. Lehla jsem si na studenou zem, stočila se do klubíčka a chystala se usnout.
Ale pak se něco stalo…
K obchodu přijelo něco vééélikého, myslím, že tomu lidé říkají náklaďák a z něj vylezl chlap.. No.. Chlap.. Spíš chlapec, prostě kluk. Hezkej kluk. Začal z auta něco nosit do krámu a přitom o mě málem zakopl. Přikrčila jsem se, zavřela oči a pomyslela si: Tak a teď to přijde, nakopne mě a budu mít konečně klid. Jenže kluk ke mně přisedl a povídá:
„Jé, ty jsi hezká bílá kočička, chudinko, ty máš asi hlad.“
Chtěl mě pohladit, ale kdepak já, přikrčila jsem se ještě víc a tááák jsem se bála. Kluk vstal, odešel do obchodu a když se vrátil měl v ruce rohlík.
„Na, dej si,“ napřáhl ke mně ruku s voňavým rohlíkem.
Chňapla jsem po jídle, aby si to náhodou nerozmyslel, urvala si kus rohlíku a odběhla stranou, aby mi ho nevzal. Kočka totiž nikdy neví, co člověk vymyslí. Když jsem svou kořist zhltla, koukám na kluka, on tam pořád sedí, ruku se zbytkem rohlíku napřaženou ke mně, usmívá se:
„No tak si ještě vezmi. Ty máš asi pořádnej hlad, viď kulíšku.“
Koukám na něj jako blázen, ale odvážila jsem se k němu přiblížit.
Chramst!!
Další kus rohlíku zmizel v mém hladovém žaludku.
„Kdyby to viděla máma tak mě nepochválí,“ říká kluk paní prodavačce, která se taky objevila venku.
„Pro kočky není lidský jídlo vůbec dobrý, ale když já tu nic jiného nemám,“ omlouval se.
Ten kluk je asi blázen, vrním si pod vousky. Je mi jedno, co mi dává. Hlavně, že už mi nekručí v žaludku. Vezmu si z jeho ruky zbytek rohlíku a milostivě se nechám pohladit. Má teplou ruku a tááák příjemně mě drbe za oušky.
„Čí je to kočka?“ ptá se prodavačky.
No ničí, čí bych byla?! Nikdo mě nechce, vyhnali mě z domu už si ani nepamatuju kdy, a tak se toulám, žiju jen díky dobrým lidem, kteří mě někdy nakrmí!
Mňoukám na něj jak o závod, ale on kočičí řeči asi moc nerozumí.. Nebo že by přece jen rozuměl?… Kouká na mě tak dobrácky, tak mile se usmívá. V srdci mi vzplane jiskřička naděje.
Že by snad on??…. Nedbám na nebezpečí, ženu se k němu a otírám se mu o nohy. Vrním, mňoukám, snažím se mu zalíbit seč mi síly stačí. Jak já se teď stydím za svá špinavá ouška, vypelichanou srst, usoplený nos a zalepené oči. Tak moc bych chtěla být krásná. Snažím se, snažím….
Kluk mě ještě jednou pohladí, pak se otočí k prodavačce, rozloučí se, nastartuje náklaďák a je fuč.
Dívám se za ním a srdce se mi svírá… Tuhne jako celé mé vyhublé tělíčko.
Jo, zabalím to! Přece jsem se už rozhodla. Chce se mi plakat, jen jsem si ale znovu lehla ke dveřím a rozhodla se usnout a spát. Jenže mi to nejde, všechno se ve mně mele.
Taková nespravedlnost!
Proč zrovna já?
A proč odjel?
Proč mě vlastně nenakopnul?
Proč mi dal naději a pak mě tam nechal?
Proč, proč, proč??…
Pláču.
Jo, pláču. Nemyslete si vy lidi, i my kočky umíme plakat..
Pomalu už usínám, když uslyším rachot. Otevřela jsem nejdřív své modré oko a pro jistotu jsem rozlepila i své jantarové oko. Třeštím obě na silnici a nevěřím ani jednomu z nich. Náklaďák se vrací.
Zastaví před krámem, z něj vyskočí kluk, jde ke mně, přičapne a hřejivě se na mě usměje:
„Neboj ty Sněhurko, nenechám tě tu, pojedeš se mnou.“
On se vrátil!! On se pro mě vrátil. A dal mi i jméno: Sněhurka…
Jako v té pohádce o krásné princezně, kterou taky vyhnali z domu, ale která nakonec svoje štěstí přece jen našla.
Lidi, to vám byl pocit! Něco neuvěřitelného. Zapomněla jsem na všechny ústrky, bolest, hlad i utrpení.
On se pro mě vrátil!
Ten kluk, ne to velké Dobré Srdce se pro mě vrátil.
Vlezla jsem si do krabice, kterou dostal od prodavačky a i s ní mě položil na sedadlo vedle sebe, pohladil mě a zase se tak hezky na mě usmál. Byla jsem tak šťastná, nemohla jsem v krabici zůstat, vylezla jsem ven, stočila se mu na klín a on nade mnou točil velkým kolem a jeli jsme pryč.
Pryč z městečka, kde mě nechtěli. Někam pryč, ani nevím kam.
Hlavně, že jsem konečně s někým, kdo mě chce. Konečně mám svého Člověka, své vlastní Dobré Srdce.
Točí volantem, ve vyhřáté kabině cosi vrčí a zní tu jeho příjemný hlas:
„Neboj se Sněhurko, postaráme se o tebe. Vezmeme tě k vetovi, pak asi budeš muset na čas do útulku do karantény, abys nenakazila naše kočky, a pak se uvidí.“
Nevím sice, co nebo kdo je to vet, taky nevím, co je karanténa a útulek. To o těch kočkách mě trochu zneklidňuje, ale v kabině je příjemně teploučko, bříško se mi po dlouhé době nesvírá hlady a já mám svého vlastního páníčka, své vlastní Dobré Srdce. Cítím se poprvé po dlouhé době v bezpečí, zase zavírám oči, ale už vůbec se mi nechce umřít. Teď se mi chce jen spát, abych byla silná, zdravá a krásná kočka, která až se probudí, bude dělat radost svému novému páníčkovi.
Jedeme kamsi do tmy a já se poprvé v životě nebojím.

Za z. s. „MŇAU SOS“ ERa