Micka Tanečnice

Sedím za stolem, popíjím kávu a soustředěně společně s naší Kočičí královnou řeším redakční záležitosti časopisu. Z práce mně vyruší rána, tedy rána, spíš žuchnutí. Zvednu hlavu a strnu. Na zemi leží kočka, dospělá, mohutná, dobře živená kočka. Zvedá se, udělá jeden nejistý krok, znovu se svalí, rozplácne jak široká tak dlouhá na zem, opět se zvedne na předních packách a jakýmsi nepostřehnutelným způsobem se posune vpřed ke dveřím. Pak se znovu rozplácne, pohne svým mohutným tělem a smýkavým pohybem „šejdrem vlevo vpřed“ se zase přiblíží ke dveřím.
„Co to je?“ vydechnu udiveně.
Královna se mi podívá přes rameno a usměje se:
„To je naše Micka Tanečnice.“
„Kdoooo?“
„No naše Micka.“
„Co se jí probůh stalo.“
„Nejspíš měla smůlu, protože se narodila nakažené matce.“
Pořád jsem nechápala:
„Co? Nakažené, jak to myslíš?
„No jako existují tělesně postižení mezi lidmi, existují i tělesně postižení mezi zvířaty a Micka je jedna z nich. Jako půlroční mi ji sem přivezla jedna paní, nezvládali už starost o takovou kočku. Vyprávěla mi, že její matka se k nim přitoulala už jako březí. Ujali se jí a kočka porodila čtyři koťata. Dvě z nich zakousl kocour, jedno bylo naprosto zdravé a čtvrté – Micka od počátku špatně chodila. Mysleli si, že ji kocour taky pokousal, a proto tak špatně chodí, ale to mi nehrálo, tak jsem pátrala. Objevila jsem nemoc panleukopénii, neboli kočičí mor. Kočky na ni umírají. Pokud je kočka březí a přežije, jsou motoricky postižena nejčastěji její koťata.“
Dívala jsem se na Micku, která si skotačila svým podivným způsobem po pokoji a právě se snažila zvědavě nahlédnout do akvária se želvami, umístěného na zemi. Její snaha vyškrábat se nahoru a prohlédnout si uvnitř spící želvy nebo se napít vody, tak jak to dělaly ostatní kočky, byla obdivuhodná. Zvíře hledalo stále nový a nový způsob, jak svůj záměr provést. Stále padalo a kutálelo se po podlaze, znovu se zvedalo a naprosto nepopsatelným pohybem se drápalo na nízký podstavec akvária.
Královna mezi tím pokračovala:
„Když kočku přivezli, vypadala velmi dobře, nezanedbaně, byla dobře živená, jen nechodila. Dala jsem ji do menší místnosti, protože jsem si myslela, že malý prostor pro ni bude bezpečnější, ale byla to katastrofa. Neustále na něco narážela, také, i když uměla používat záchod, stále do něj padala a vyválela se v tom, co právě udělala, no děs. Pak mně napadlo pustit ji na chodbu a jednoho dne jsem jí objevila tady nahoře v obýváku. Už tu zůstala a je spokojená, problém se záchodem si taky vyřešila, velký prostor jí nečekaně prospívá víc, než zavřená místnost“
„Jak se dostala po těch schodech nahoru?“ vydechla jsem.
„No, je šikovná, chodí při zdi. Sem tam o tři schody spadne a o jeden zase povyleze, ale zvládá to. Musím kvůli ní zavírat dveře na balkon a vůbec jí hlídat, protože je strašně zvědavá. Jediné, čeho se bojí, je koště, nebo spíš jakákoliv tyč vůbec. Jak něco takového jen vezmu do ruky, okamžitě klidně i přes překážky prchá pryč z místnosti.“
Dívala jsem se na kočku, která zanechala snah prohlídnout si osazenstvo akvária a vydala se směrem ke mně. Když jsem ji pozorovala, mísily se ve mně různé pocity od nejhlubšího smutku nad jejím osudem až k největší radosti nad tím, jak to zvládá.
Micka svým podivným způsobem – smýkajíc se celým tělem stranou vpřed – došla ke mně a zadívala se na mně. Zvedla jsem ji ze země a posadila si ji na klín. Byla těžká, mohutná a hebká. Okamžitě se mi na klíně uvelebila a začala spokojeně příst.
Neumím popsat pocity, které se mě zmocnily. Bylo to nepopsatelné a ……. krásné.
Na klíně mi ležel jedinečný tvor, před jehož odvahou a chutí žít zůstávám v tichém úžasu.
Micka nejspíš mé bouřlivé pocity nesdílela. Když si dost užila mého hlazení, sesula se mi z klína a vydala se zase za dalším dobrodružstvím, které ji nabízí pohostinný a bezpečný dům na nábřeží.
Jsem si stoprocentně jistá, že zatímco já silně prožívala její „postižení“, ona sama si žádného ani nevšimla a prostě si jen tak užívá svůj kočičí život takový, jaký je.
Uvědomila jsem si, že jsem opět potkala svého dalšího učitele, vlastně učitelku.
Nikdy nevíme, kde na nás čekají a co dalšího nás naučí.

Micko, děkuji za lekci pokory a radosti ze života :o) ERA