Jak jsem potkala kočky

… Tak to si musím trochu zavzpomínat.
Myslím, že to všechno začalo zhruba před osmadvaceti lety, kdy náš velký dům začaly trápit myši a manžel a já jsme se rozhodli pořídit si první kočku, aby nám s nimi pomohla. Už si ani nevzpomínám, jak jsme ji říkali. Za čas se přitoulala další kočka, na jejíž jméno se pamatuji velmi dobře, říkali jsme jí Kočka Hyenovitá, protože tak vypadala. Za čas k nám děti přinesly malého kocourka, zbídačelého a nafouklého, kterého se naše Kočka Hyenovitá hned ujala jako ta nejlepší máma. Po malém Čertíkovi přišel ještě Šimonek, rezatý kocourek Jára, který po svých všech utrpeních k nám velice přilnul a zaujal i své důležité místo v naší rodině. Po 13- ti letech soužití s ním bylo velmi těžké loučení na jeho cestě do kočičího nebíčka. Pak přišla Lízinka a Minda, o které jsme si dlouho mysleli, že je kluk, protože se toulala s bandou kočičích pubošů po okolí a účastnila se jejich her. Jednoho dne ale přivedla koťata a my měli jasno.
Mezi další obyvatele našeho domu na nábřeží brzy přibyli rezavý kocourek Kája a jeho sestra Pomněnka. Byla to nádherná kočka s pomněnkovýma očima. Oba přežili kočičí mor, na který uhynula Pomněnčina koťátka. Jejich majitel nám kočky přinesl v pytli s tím, že pokud si je nevezmeme, praští s tím pytlem o strom. Neměli jsme tedy na vybranou. Kája si časem našel nový domov, ale Pomněnka u nás rok žila, zotavovala se ze svých ran na těle i na kočičí duši. Už to vypadalo, že s námi zůstane, ale nemělo to být. Uhynula na kočičí leukemii, která ji zabila během několika málo hodin, její krásné pomněnkové oči zezelenaly a její organismus zkolaboval.
Tohle jsem bohužel měla vidět ještě mnohokrát a věřte mi, není mi dobře, když na naší zahradě přibude další kočičí hrobeček.
Do mého života vstoupilo hned několik kočičích osobností, jako třeba Micinka, kterou k nám majitelé odložili poté, co se přestěhovali a do nového bytu se jim kočka nehodila. Té to asi ale nikdo nijak nevysvětlil a ona zanevřela na celý svět. Z domácího mazlíčka se stalo agresivní zvíře, které se ohánělo po každé ruce, která ho chtěla třebas jen pohladit. Museli jsme projevit velkou trpělivost, než se situace změnila a Micka přijala svůj nový život i nás. Moc bychom jí přáli nové milující páníčky, kteří ji už neodloží jako nepotřebnou věc.
Nebo třeba Očko, kocourek, který dobitý ležel na zahradě v mrazech na sněhu jen proto, že se k němu lidé báli přiblížit, aby jim neublížil. Dodnes nechápu, jak si někdo může myslet, že promrzlá, hladová kočka se zlámanými kostmi, domlácená nějakým „takyčlověkem“ může jinému člověku ublížit. Nakonec se ale majitel zahrady, kam se zraněný kocourek doplazil, přece jen odvážil, zavolal policii a ta nám zraněné zvířátko dovezla jen tak, příslušníkovi zabalené na klíně. Opravdu nebezpečná šelma ten kocourek, někdy se mi „kudla v kapse otvírá“ nad lidskou hloupostí.
Očka jsme vyléčili, bohužel má trvalé zdravotní následky, krom toho, že přišel o oko, má doživotní problémy s ledvinami a prakticky už „přesluhuje“ několik měsíců, protože lékař mu původně dal jen pár týdnů.
Takových úžasných zvířátek a bojovníků máme v našem domku víc. Každé zvířátko má svůj vlastní úchvatný příběh a já bych je vydržela každému, kdo chce naslouchat, vyprávět hodiny.
Pomalu se tak stále seznamuji s kočičím světem. S tím, jak funguje, jaká je jeho hierarchie a pravidla. Kočky mne vždycky oslovovaly víc než psi, protože na rozdíl od nich, jsou to bytosti nezávislé, osobité. Dovedou být ale i velmi mazlivé a vděčné.
Na začátku jsme si všechny kočky nechávali a i dnes je pro nás velmi obtížné zvířátko, které se k nám obvykle dostane různou cestou, nezřídka zabalené v igelitové tašce a vhozené přes plot, po té, co ho vypipláme z nejhoršího a vznikne mezi námi úzká vazba, jen tak někomu „dát“. Také ani dnes nedávám kočku každému a zajímám se o důvody, které lidi vedou k tomu, aby si ji vzali.
Původně jsme tedy vůbec neměli v úmyslu kočkám hledat další domov, všechny u nás zůstávaly a my si říkali: do dvaceti…, do třiceti…. Dnes máme průběžně něco mezi šedesáti a sedmdesáti kočkami.
Ty, které u nás žijí už deset a více let bychom nedali nikomu. Ostatním se snažíme najít nové majitele, kteří by je měli rádi a starali se o ně. Není to lehké a naším azylovým domkem ročně projdou i desítky koťat. Proto, kromě hledání nového domova, se staráme také o osvětu, především se snažíme vysvětlovat důležitost kastrace.
Také náš dům jsme zcela podřídili potřebám koček a název azylový domek není nijak přehnaný – kočky mohou do všech prostor domu, na zahradu, kde jsme vybudovali – hlavně můj muž budoval – chráněné a zabezpečené kočkárium, i do jeho podzemí, kde jsou jejich potřebám uzpůsobeny suterénní prostory. Všechna tato místa jsou propojena kočičími dvířky, takže naši miláčkové mají naprostou volnost pohybu. V létě se mohou vyhřívat na slunci na zahradě, pobývat ve stínu stromů nebo v domě nahlížet do hrnců, aby zjistily, co dobrého se pro ně vaří k večeři. A co jim chutná nejvíce? Po dlouhodobém získávání poznatků a zkušeností s výběrem kvalitního krmiva jsme ochutnávkami různých druhů granulek vyzkoušeli vzorky krmiva FITMIN. Tyto granulky se staly v naší kočičí společnosti velmi oblíbenými. Jsou chutné, lehce stravitelné a výživné. Odpovídají svými chuťovými a výživovými vlastnostmi velice kvalitnímu krmivu. Naše kočičky je doporučují všem svým kamarádkám.
16. 1. 2008 jsme založili občanské sdružení „MŇAU SOS, jehož prostřednictvím se snažíme získávat finanční prostředky na kastrace, veterinární péči, krmivo, stelivo a další věci, které naše kočky bezpodmínečně potřebují. V minulém roce jsme také začali vydávat čtvrtletník „O kočkách a lidech“. Ten nám pomáhá v našem snažení, jak ostatním lidem přiblížit magický kočičí svět. Protože on je magický, kočka je zvíře odedávna spojené s kouzly a čáry a my bychom si moc přáli nějaké ty čáry ovládat, abychom do srdcí lidí přičarovali, když už ne lásku, tak alespoň toleranci a respekt k těmto osobitým tvorům – ke kočkám.
Na závěr bychom rádi poděkovali všem našim sponzorům, přátelům a dobrovolníkům, kteří nám velmi pomáhají v našem úsilí vytvořit a posléze i najít našim kočkám nový domov. Bez jejich obětavosti a nezištné pomoci bychom dnes už naši práci nemohli dělat.
Aby nevznikl dojem, že péče o kočky je jen starost, musím říci, že je to i veliká radost a dobrodružství. Kočky se za to všechno dovedou odvděčit svou láskou a pozorností, kterou nevěnují jen tak někomu, jak jsem řekla, jsou to velmi svobodymilovná a nezávislá zvířata.
Můj vztah ke kočkám je velmi hluboký, nesnesu, když jim někdo ubližuje nebo o nich špatně mluví. Kočky, na rozdíl od lidí, se nemohou bránit, možná proto jsem se tedy rozhodla, že je budu bránit já.
Děkuji všem, kdo mi s tím pomáhají a především děkuji svému muži, který kočky miluje stejně jako já, ba přímo bych řekla, že je miluje společně se mnou.
Děkuji Radime 🙂