Kočičí trápení

Potkala jsem na ulici kočku. Podívala se na mne smutně a zároveň s nadějí.
Nebudete mi to věřit, ale ona na mne promluvila:
„Jsem zoufalá.
Nevíš, kde jsou mé děti?
Ještě před pár dny tu byly.
Taková malá chlupatá teplá klubíčka.
Něžne jsem je olizovala, krmila, hřála svým teplem. A dnes je moje kočičí náruč prázdná…
Všude je hledám. Už tři dny! Ani nejím, pořádně nespím, bradavky se mi zanítily, nesnesitelně pálí a bolí, ale já nemám čas se tím zabývat. Pláču a hledám své děti. Nevidělas je?
Ani mí lidé mi nejsou schopni odpovědět, jen mne nervozně odhánějí. Včera mne dokonce jeden z nich nakopl, aby se mě zbavil. Ale já se přece musím ptát: kde jsou mé děti? Nevidělas je?
Jsem moc zoufalá kočka….“

Možná tak nějak by se mohla kolemjdoucích ptát i vaše kočka, které jste právě „zlikvidovali“ koťata. Ta se přece hned po vrhu topí odjakživa.
Že je takové jednání protizákonné? Koho by to zajímalo.
Že za něj hrozí dokonce citelný trest? Nu jak říkám: koho by to zajímalo. Nikoho to nezajímá minimálně do té doby, než postih dopadne právě na jeho hlavu, právě na jeho peněženku.
Nekonečné jsou lidské domněnky a předsudky…

Předsudek nejhorší: koťata se topí odjakživa, kastrace je proti přírodě – zvlášť u kocourů, že pánové – a je moc drahá.
Koťata se netopí odjakživa! Tenhle způsob, jak se zbavit nechtěného kotěte je velmi krutý a bezcitný jak k bezmocnému kotěti, tak k matce – kočce. Jsou to přece živí tvorové a i jejich bolest, hrůza a děs je veliká.
Kastrace je jistě zásah do kočičího života, ale je to prostě daň, kterou kočka musí zaplatit, chce-li žít s námi jako opečovávaný mazlíček nebo pomocník v hospodářství, a ne jako toulavý štvanec. Pokud podlehneme falešným představám o tom, co je a co není proti přírodě a ke kastraci zvířátka se neodhodláme, tak jen spustíme „kočičí kalamitu.“
Počítejte se mnou: má-li kočka 2x ročně například pět koťatek, za jeden rok je to 10 koťat, ze kterých je za 5 let 15 500koťat, za 10 let 120 932 350 koťat….
Chcete všechna utopit nebo snad vyhnat na ulici?
Kastrace je jediným přijatelným řešením, ať se nám to líbí nebo ne.
A také nejlevnějším řešením, ceny se pohybují cca 300,-kč za kocoura, 600,-kč za kočku. To je zanedbatelná cena ve srovnání s likvidací kalamity, která příjde, když se zvíře ponechá svému osudu.

Domněnka nejhorší:
Kocoura kastrovat nemusím, ten přece nemá koťata.
Opravdu?
Tohle je opravdu bezohledný přístup k věci.
I tenhle kocour má koťata, jen jeho koťata nejsou „problémem“ jeho majitele, ale nějakého jiného nešťastníka.

Domněnka obecně rozšířená:
Od toho jsou útulky, aby se postaraly, nakonec na to dostávají dotace.
Omyl.
Naše z. s. „Mňau SOS“ stejně tak jako jiné vznikají proto, aby přijímaly a pečovaly pouze o kočičky bez domova, nalezené na ulici, týrané a nebo nemocné.
V žádném případě útulky nevznikají proto, aby přijímaly nechtěná koťata a tak za majitele přebíraly jeho zodpovědnost za zvíře, které odmítá nechat kastrovat ať už z nevědomosti nebo díky předsudkům a snaze ušetřit za kastraci.
Zbavování se nechtěných malinkých koťat vyhozením na ulici, utopením a podobně stejně není efektivní řešení, protože nekastrovaná kočka opět brzy zabřezne a anabáze s koťaty se každoročně několikrát opakuje. Navíc kotě má být u kočky alespoň tři měsíce, aby se dostatečně socializovalo a vytvořilo si silnou imunitu. Předčasně odložená koťata často onemocní a péče o ně je pak finanče i časově velmi náročná.

Domněnka katastrofální:
Útulky jsou bohatě dotovány, jde vlastně o výdělačnou činnost.
Domněnka velmi smutná.
Útulky jsou opravdu dotovány, ale především z kapes jejich provozovatelů, sponzorů, které si musíme najít sami a dalších přispěvovatelů – lidí s dobrým srdcem, kteří mají rádi zvířata. Příspěvky státních institucí tvoří minimální část.
O nějakých výdělcích nemůže být už vůbec ani řeč.
V našem útulku máme momentálně 65 koček, pro které musíme denně při svém zaměstnání zajistit krmení, stelivo, dobré hygienické podmínky a veterinární peči.
Děláme to dobrovolně a rádi, ale striktně odmítáme dělat to za někoho, kdo se o svá zvířata zodpovědně nestará.

Domněnka politováníhodná:
Kočku z útulku si každý rád vezme.
V našem útulku krom, dospělých koček, čeká na umístění již 16 koťátek, která se ocitla u popelnic na ulici, některá nám byla vhozena jen tak přes plot, aniž by se jejich „majitel“ vůbec obtěžoval alespoň zazvonit a domluvit se s námi. To, že by na koťata, která na tento svět přišla i díky jeho nezodpovědnosti, například do doby, než jim najdeme nové majitele, měsíčně alespoň symbolicky přispíval, přinesl jim třeba granulky, to ho samozřejmě nenapadne ani ve snu.
Některá koťátka jsou k odebrání hned, jiná musíme nejprve vyléčit a věřte, léčíme nejen jejich zbídačená tělíčka, ale i zraněné dušičky.
Koťata jsou mnohdy vyděšená, nedůvěřivá, bojácná… Snažíme se jim dávat nejen veškerou péči, ale i naši lásku.

Proto vás, majitele koček prosíme: nedívejte se na svá zvířátka jen jako na věc, za kterou ji náš zákon stále ještě považuje, ale jako na živou bytost, která CÍTÍ. Možná jinak, než my lidé, ale přesto CÍTÍ….

Kočka z ulice mi na rozloučenou řekla:
„Vyřiď jim, ať už mi neberou moje děti. Nikdy. Protože mne to příšerně bolí. Víc, než by mne kdy vůbec mohla bolet ta kudla, o které mi vyprávěla moje kamarádka Micka od sousedů. Říkala, že už nikdy nebude mít děti, ale že je ráda, protože už je neustálým rozením koťat unavená a protože oni by jí je stejně zase vzali a…. utopili. Jako to udělali teď s mými dětmi. Ale třeba neudělali. Já pořád ještě věřím, že je někde najdu. Tak se nezlob, já už musím jít. Hledat svoje malá, teplá, chundelatá klubíčka, svoje děti.“

Za z. s. „MŇAU SOS“ ERa