Týden v kočičím domě na nábřeží

Přicházím k brance, otevřu ji a o nohy se mi otře chlupatá bytůstka.
„Ahoj Očko“, pozdravím.
Pátravě si mne prohlíží svým jedním očičkem, druhé mu jako kotěti vypíchli. Nikdy nemluví o tom, kdo to byl. Zda děti ve své kruté hře, nebo někdo dospělý, kdo vlastně nikdy nedospěl a své kruté hry hraje dál.
„Copak tu zase chceš?“ mňoukne na mně.„Jdu se na vás podívat, pozdravit vaši kočičí královnu a možná si i odvedu nějakou tvou kamarádku ke svým dvěma pokemonům.“ odpovím způsobně celou větou.
„No já s tebou v žádném případě nepůjdu,“ vyprskl Očko, „s tím ani náhodou nepočítej!“ Zase na mne zaprskal.
Sedla jsem si k němu na bobek a stejně jako on mne před chvílí, nyní já si ho prohlížím oběma svýma očima, vlastně čtyřmi.
„Co se děje?“
„Ále nic,“ mávnul packou a protáhl se.
„No když nic, tak nic,“ znovu jsem se postavila a vykročila po cestičce lemované rašícími sněženkami k domu.
„Počkej. Tak počkej přece,“ řekl kocour smířlivě a přiloudal se ke mně.
I když jsem věděla, že kočičí královna na mne čeká, věděla jsem taky, že pár minut, které strávím s jedním z jejich nalezenců, klidně oželí. Očko byl kocourek s pohnutým osudem, ostatně jako většina obyvatel kočičího útulku na nábřeží. Poté, co se dostal z ulice do kočičího království, začal mít problémy se struvity. Prodělal plastiku a bral léky. Z vyprávění jeho paničky jsem věděla, že nedávno se v jeho moči zase objevila krev, musel tedy zase brát ATB a nedávno také absolvoval nové komplexní vyšetření. Výsledky jsem zatím neznala.
Pohladila jsem Očka, který se mi mezitím usadil na klíně.
„Tak povídej, copak se děje?“ zeptala jsem se znovu.
Kocour na mém klíně se zavrtěl.
„Ále…“, řekl jen, zavřel očko a stočil se do klubíčka.
V duchu jsem si povzdechla, to bude na dlouho, pomyslela jsem si a zvířátko na svém klíně jsem pohladila. Zvedl hlavu a řekl: „Proč? Můžeš mi říci proč je to s váma lidma někdy tak těžký?“
„Nerozumím ti,“ opáčila jsem.
„Já tomu taky nerozumím“, odpověděl kocour a pokračoval, „víš, mně není jasný, že někteří jste jako naše panička a páníček, jako děti, kteří sem chodí pomáhat a jiní jsou zase jako ti, co mi ublížili, co ublížili mým kamarádům…“ svěsil zoufale hlavičku a zadíval se na schody.
„Očko, nechceš mi konečně říci, co se děje?“ zeptala jsem se jemně.
„Tenhle týden byl strašněj,“ řekl jen lakonicky.
„ Ano? Jak starašnej?“
„Víš, ona tady byla…. a hned několikrát.“
„Ale kdo?“
„No přece Ona….“ Očko se na mne podíval významně a když jsem stále nechápala, vyslal ke mně svým jediným očkem takový pohled, jako by mne litoval, že jsem tak nechápavá. Pak znovu zvedl hlavičku tak, abych dobře viděla i zhojenou ránu v jeho obličeji, zašitou jamku bez očka a řekl významně:
„Smrt.“
Upřeně mne pozoroval, jak na mne jeho sdělení zapůsobilo. A byl spokojený, protože jsem na něj zírala jak na vtělení nějakého starověkého božstva přinášející mi důležité, ale hrůzné sdělení…
Očko se pokochal tím, jak na mne jeho slova zapůsobila a pak spustil:

„První se jmenoval Kocourek. Našli ho na ulici jako většinu z nás a vypiplali z pomláceného, na jedno oko slepého a na druhé skoro slepého a zanedbaného kotěte. Všechno bylo v pořádku, dokud to nepřišlo – první epileptický záchvat. Jeho lidé se vyděsili, hrozně se báli, jednak o Kocourka a jednak také sami o sebe, že tohle už nezvládnou. A taky nezvládli – náročná práce, malé dítě a snaha otěhotnět znovu, do toho postižená kočka, která prodělává další a další záchvaty… Nakonec se rozhodli a přinesli Kocourka k nám. Věděli, že mu tu bude lépe, než u nich doma, kde byl stále sám, tedy bez pomoci v případě záchvatu. Naše panička se ho hned ujala. Kocourek dostal perfektní veterinární péči, za chvíli se naučil svoje vlastní cestičky k misce, do kadibudky i do pelíšku.
Jenže nemoc byla stále krutější a krutější, záchvaty přicházely častěji a častěji, přidaly se k nim další komplikace a Kocourek ztrácel síly. Hrozně se trápil a tak se panička nakonec musela rozhodnout. Odvezla ho k veterináři a vrátila se bez něho.
Jestli chceš vědět, co já si o tom myslím, tak se rozhodla správně. Už mi to Kocourkovo trápení rvalo srdce.

Další byla Mařenka. Společně s Jeníčkem je k nám přivezli ze sousedního města, kde přežívali na ulici. Představ si, že tam přežili i tuhle studenou a dlouhou zimu! Hodné paní je tam chodily krmit, dokonce jim tam udělaly i boudičku, aby jim v mrazech nebyla zima. Jenže jak už to bývá, jedna z těch dobrých žen se musela odstěhovat a druhá si zlomila ruku tak nešťastně, že se musí dlouho a složitě léčit. Nechtěly ale Jeníčka s Mařenkou nechat na ulici, proto je chytily a přivezly k nám.
Panička se o ně postarala a jako vždycky rozhodla, že musejí na tu, no..jak se to říká, taky jsem tam byl.. jo na kastraci. Jeníček se nedal chytit, tak šla jako první Mařenka. Když se vrátila, dala ji panička pelíšek k topení, aby neprochladla a vzorně se o ni starala. Jenže Ona si pro ni stejně přišla.
Jedno ráno panička našla Mařenku v pelíšku mrtvou. Povím ti, že z toho byla tedy pěkně hotová. Nemohla pochopit, co se stalo, proč Mařenka kastraci nezvládla. Odvezla ji proto znovu na veterinu a to bys nevěřila, co tam zjistili: Mařenka měla vrozenou srdeční vadu, o které nikdo nevěděl. Pan doktor prý říkal, že to byla jen otázka času, kdy by umřela. Prý už měla nejspíš po tom vyčerpávajícím životě na ulici srdíčko na dranc… Tak si to jen představ. Naše lidi z toho byli strašně smutný.
Ale co naděláš. Nic.

No a pak tady byl ještě Kubíček.
Nejspíš ho porazilo auto. Dovlekl se na nějakou zahrádku a představ si, že ti lidé, kteří tam v domě žili, ho v tom sněhu a mrazu s tím rozmláceným zadečkem a nožičkama nechali jen tak ležet! No věřila bys tomu?
Ani se na něj nešli podívat, aby zjistili, co se děje, prý se báli, že má nějakou nebezpečnou nemoc, tak se nakonec rozhodli, že vezmou lopatu a utlučou ho, aby se netrápil! To je, viď? To mi fakt moje kočičí hlava nebere.
No…musím říct, že to asi nebyli ale až tak bezcitný lidi, protože nakonec to nedokázali a raději zavolali policii. Policisté Kubíčka chytili a přivezli k nám. Představ si, jen tak stočenýho do klubíčka na sedačce auta. Byl chudák úplně hotovej. Panička ho popadla a šup s ním na veterinu. Měl chudák obě zadní nohy zlomené, naštípnutou pánev a poraněné kyčle. Paničku málem kleplo a Kubík musel okamžitě na operaci. Po ní se začal zotavovat, panička mu šoupla pelíšek taky k topení, aby mu nebyla zima, dostával u nás kapačky a léky, měl VIP péči. Všichni jsme mu moc fandili. Vypadalo to už moc nadějně, ale pátý den po operaci ho panička v jeho pelíšku taky našla mrtvého. Ani jsme si nikdo nevšimli, kdy si pro něj Ona přišla…“

Seděla jsem na schodě a ani necítila chlad pod sebou. Sluníčko přece jen ještě nemá takovou sílu, i když jaro už je za dveřmi.
Chlad mi ale svíral srdce…
„Jsi zodpovědný za to, co k sobě připoutáš“, říká se v Saint-Eupériho Malém princi.
Škoda, že ne všichni, kdo si pořizují nějaké zvířátko, tuhle knížku čtou.
A já ani nevím, jak to udělat, aby si ji přečetli. Možná by to některým z nich ale stejně nepomohlo.
Mezi lidmi je pořád ještě tolik „chladu“…
Pochopila jsem, proč se mne Očko tak ptal, proč s námi lidmi je to tak těžké.
„Nebréééč,“ zamňukal a já si všimla, že ho hladím a po tvářích mi tečou slzy.
„Nojo no, máš pravdu, ten tejden byl hroznej, ale příští bude určitě lepší“, utřela jsem si oči a znovu pohladila moudrou hlavičku malého Očka.
Mrknul na mne a seskočil mi z klína.
„Tak vstávej a běž za paničkou,“ pobídl mne.
Vysmrkala jsem se, utřela si oči a vstala.
„Máš pravdu, jdu si popovídat s vaší kočičí královnou, třeba něco vymyslíme, aby k vám Ona chodila co nejméně.“ Snažila jsem se o optimistický tón, ale moc mi to nešlo.
„No jistěěěěě“, protáhl své mňouknutí Očko a připomněl mi tak skeč pana Donutila.
Rozesmál mne.
„Ty jsi ale rošťák,“ zkonstatovala jsem, „hele, tak se tu měj a přijď včas dovnitř, ať nenastydneš,“ mrkla jsem na něj a zazvonila na zvonek.

Očko se ještě jednou podíval na dveře, za kterými zmizela Návštěva.
Znovu se líně protáhl, vylezl si na strom a pohodlně se na něm uvelebil. Zavřel své jediné očičko a ve svých kočičích myšlenkách se vrátil ke svému poslednímu vyšetření. Neslyšel přesně, co paní doktorka řekla paničce, ale vzpomněl si na její vyděšenou tvář, s jakou lékařku poslouchala.
„Tak dva – tři měsíce, víc ne…“
Tohle slyšel naprosto zřetelně. Nu, byl už velkej kocour a mnoho toho zažil a viděl. Víc slyšet nepotřeboval.
Zavrtěl se na mohutné větvi, kterou si vybral a usmál se pod své dlouhé vousy. Do myšlenek se mu vloudila Návštěva, zase cítil její ruku, která ho tak něžně hladila.
„No přece jí nebudu k tomu všemu ještě vykládat i tohle. Mám přece ještě celé tři měsíce,“pomyslel si.

Kocour Očko se ještě malinko zavrtěl na prohřáté větvi stromu, kterým proudila životodárná míza.
Strom se probouzel k novému životu a chlupatá kocouří bytůstka pohodlně uhnízděná na jeho větvi spokojeně usnula.

Za z. s. „MŇAU SOS“ ERa